Opět utekl další rok a ejhle, nový lyžařský kurz roztáhl svá křídla. Sobotní ráno, před vchodem do školy pusto a prázdno. Ovšem kolem 11 hodiny se začaly dít věci. Přicházeli rodiče s dětmi jako by byl Vánoční jarmark. Mýlka, v rukách se nesly lyže a kolečka cestovních kufrů hrkala po nerovném asfaltovém terénu. Autobus zacouval ke škole a nastala nakládka. Vše hotovo, rodičům ukáply slzy a koráb silnic ukrajoval kilometry k Petříkovu. Výhled z oken nekolejového vozidla všem ukazoval na ne příliš příznivý pohled na bílý příkrov. Petříkov nabídl stejně smutný pohled. Po příjezdu se účastníci lyžáku ubytovali a poté se šlo na rekognoskaci terénu. Večer se nachýlil a aktéři této týdenní kratochvíle vyrazili na první ochutnávku místní stravy. Tradiční české jídlo z masa a zeleniny vařené v červené omáčce potěšilo a nikoho neurazilo. Následovalo poučení o bezpečnosti a po ní ihned navázal večerní program pod vedením Rosti Drábka a Mileny Czabeové, v jehož názvu se chvěla dvě slova: „Divoký západ“. Večerka, krátký spánek. A nedělní ráno čekalo na všechny zúčastněné překvapení! Raníček a s ním spojené protažení ztuhlých údu po probdělé noci, tak to frčelo každé jitro. Po snídani se drnčelo do Branné za sněhem, pro některé to značilo okusit první krůčky na prkýnkách zvaných lyže. Rozřazení do družstev proběhlo v rekordním čase, což by zaskočilo i „Aquamana při hledání ztraceného království“. A už se lyžovalo, první pády, první nadávky, ale celkově zavládla spokojenost – lyžujeme a učíme se ovládat sjezdovky. Odpolední návrat v autobuse na perníkovou chaloupku okořenila paní učitelka Mikulíková písní „Čížečku, čížečku“. Tato lidová píseň se následně stala neformální hymnou kurzu. Na další dva dny nám „Víla Zvonilka“ oznámila, že přijde mráz a fujavice. Vládce a strážce hor Jeseníků, duch „Praděd“ to splnil do puntíku. I tak se jelo lyžovat. Mrznoucí končetiny prohřál horký čaj, po něm se opět šupajdilo na prkýnka, která dále jezdila s majiteli ze svahu k lanovce a opačně. Následující dny se povětrnostní podmínky umoudřily, blankytná obloha, no super to bylo. A poslední den, to byl prostě „Slepičí úlet“. Horem, dolem se lyžovalo celý čas až do zavření vleků.
Ovšem nejenom lyžování bylo na programu. V průběhu kurzu aktéři s bílým velbloudem navštívili Vlastivědné muzeum Jesenicka (výstava historie sklářství a Vánoc), aby následně vytvořili v místním Kauflandu vlnu tsunami. Čtvrteční odpoledne naše kurzovní „letadlo“ přistálo u jedněch z nejkrásnějších jeskyní v Česku – Jeskyně na Špičáku. Netopýři zde relaxovali hlavou k zemi, místní trpaslíci pospávali i když k nim průvodkyně láskyplně hovořila. Bylo to fajnové.
„Divoký západ“ však pokračoval dále, týmy Indiánů, Kovbojů a Banditů plnily úkoly, z nichž některé připomínaly „Smrtonosnou past“ a snaha najít „Poklad na Stříbrném jezeře“ byla velmi náročná. Jednotlivé týmy totiž musely vymyslet nejen pokřik a erb kmene, ale i kmenový tanec či aktuální scénku ze života rodu. Neskutečně vitální, virtuální „Nespoutaný Django“ R. Drábek pod drobnohledem M. Czabeové si to užívali jako by byli „Mezi živly“. Všechno však jednou končí a už tu byl poslední podvečer, když tu mládežníci potěšili zazpívanou hymnou vedoucího kurzu. Následovalo hodnocení kurzu a s tím byly spojeny i odměny pro nejlepší pokoj, největší bojovníky... Poslední večerní program „Divokého západu“ se nesl ve znamení módní přehlídky, hodnocení jednotlivých kmenů a loučení s něčím, co se již nebude nikdy opakovat. V závěru pramínek, pak potůček, a nakonec i moře slz… I největších „Sedm statečných“ zjihlo a slzu uronilo.
Další ráno nastal „Návrat do budoucnosti“. Úklid, snídaně, nástup do bílého monstra a poslední spoj z Petříkova nabral směr Uničov. S vůní domova zazněl poslední song: „Měls mě vůbec rád“ Ewy Farné. Stopka: rodiče už netrpělivě přešlapovali, neboť čekali před školou na svá dítka školou povinné. Pár desítek minut a bylo tu prázdno.
Strava byla jako vždy výborná. „V pravé poledne“ se podával oběd, v podvečer v čase 18:30 večeře. Sobota prvního dne přichystala guláš a den poslední uzavřela svíčková. Knedlíček je knedlíček… Snídaně byla opět formou švédského stolu. Šunka, sýr, i ten koblížek co utekl dědečkovi... Každý si vybral, co má rád, a tak to má být.
Vedoucí družstev: Zdeněk Rendla, Rostislav Drábek, Miluška Horáková „učitelovali“ jak to šlo a ono to kupodivu šlo... Oblouček, zabrzdit, „čapí oblouk“, dřep a hlavně přesvědčit méně zdatné, aby ve správou chvíli se sebou udělali „vozembouch“. Den ode dne se všichni zlepšovali, ti nejlepší se učili i carving. A ti méně zdatní bojovali až do konce, aby je lyže poslouchaly. V závěru všichni zvládali obloučky i zastavení. Bojovalo se však i s vlekem „poma“, která si užila pádů až až.
Nesmíme však zapomínat na zdravotnici kurzu Marcelu Mikulíkovou, která nejen foukala bolístky, kterých tentokrát moc nebylo, ale i výtečně pomáhala ostatním členům týmu s méně zdatnými lyžaři.
Neskutečné penzum práce leželo na M. Czabeové, pro níž den a noc je stejný pojem, neboť pohlídat tento mladý soubor nebylo jednoduché. Zvláště Večerníček byl v její režii.
Kurz se povedl. Všichni, co tam byli, ať mladí či starší mají na tom svůj podíl. Bylo to super a všem jako vedoucí kurzu moc děkuji.
Mgr. Leopold Čížek, vedoucí kurzu