Tentokráte začal lyžařský kurz trochu netradičně. Odjezd od školy byl více snídaňový nežli obědový. Silniční motorové vozidlo pro více osob dorazilo včas a rodiče postupně začali do tohoto vozidla nakládat vybavení svých “týnejdžrů”. Zajímavé reakce dospěláků byla, že viděli nastupovat do busu pouze dvě “úče” a náčelníka kurzu. Kdo s dětmi povede výcvik??? “Anděl Páně?” Motor korábu pouště zabručel tak potichu, že ho nikdo neslyšel a nabral směr Petříkov, jehož obrysy sice v nedohlednu, ale postupem času tento pocit slábnul. V loňském roce po sněhu ani památky, ale letos “nivó” všude kolem nás. “Perinbaba” to prostě vychytala. Naprostá “Pohádka tisíce a jedné noci”. Příjezd do obce v údolí říčky Branná proběhnul v naprosté harmonii dospělých i dětí, jež zabořené do sedaček mačkaly své mobilní telefony. Po ubytování se šlo na první oběd, řízeček s bramborem byla dobrá volba, poté následovalo vybalování lyží a těžkých bot. A kráčelo se směrem na svah “Kaste”. Některá dítka obouvající si lyže se s hrůzou dívala na svah u kapličky, který měly vyšlapat a posléze sjet. Naspeedovaní kluci to frčeli o sto sedm a netrvalo dlouho a někteří si to pevným krokem kráčeli k lanovce. Ostatní bojovali sami se sebou. Začalo se stmívat a chata čekala na první noc. Byla dlouhá, ale ne všichni se už těšili na další seznámení s kopečkem sněhu.
“Jak se budí princezny?” Hudbou a herní rozcvičkou. Krátké protažení údů v čerstvém sněhu a dítka spěchala na svou první snídani. Následoval úklid pokojů a s ním i první bodování. Na některé obyvatele by pomohlo “Obušku z pytle ven”! Děs a hrůza... Mezitím se pobrala prkýnka a rozvážným krokem se kráčelo opět ke kapličce. Další nováčci se probíjeli do lepších zítřků (na lanovku). Ovšem našla se tu děvčata, jež si dala piknik ve sněhu po celé dopoledne. Zazněly oblíbené věty typu: “Já nemůžu zapnout boty”. “Já to nedám, já to nevyšlapu”... Odpolední lyžování už bylo lepší, sedět na sněhu? Zima. Mezitím kluci však bojovali ze všech sil a začalo se to projevovat i na jejich stylu jízdy. Po jídle následoval večerní program, o který se celý kurz starala paní učitelka Oždianová s učitelským absolventem Rosťou Drábkem.
Třetí den: Frčelo se na Ski areál Branná. Upravené sjezdovky bez kamzíků a jiných skotačících zvířátek. Kolem plno jiných lyžařských kurzů, ale i tak probíhal výcvik dle plánu dbaní na bezpečnost. Postupně se na lanovku dostával stále větší počet lyžařů. Vlevo dole v “podcastu” fungovalo na menším kopečku lano, kde se ti méně zdatnější prkýnkáři rvali se sněhem jako gladiátoři ve starověkém Římě. Večerní program ošperkoval Rosťa Drábek přednáškou o První pomoci na horách. Hned poté následovala noční procházka do Ramzové. Večerka, osvěžující spánek “V peřině”.
Úterní dopoledne bylo určeno odpočinku. Sice jsme neobjevili “Tajemství staré bambitky”, ale navštívili jsme nedaleké Jeskyně Na Pomezí. Personál byl velmi ochotný, což přispělo v k naprostému pohodovému dopoledni. Prohlídka jeskyní byla zajímavá, i když někteří ze žactva by raději lyžovali. Po návratu následovalo obědové menu a už se to hrnulo na Brannou. Jenže ejhle! Problém, “Poplach v oblacích”! Mládež ve větším množství a stále častěji navštěvovala místnost s porcelánovou mísou. Viróza. “Čert ví proč” se to stalo... Zdravotnice kurzu neustále počítala schody do prvního, poté do druhého patra a zpět a mezitím ordinovala černé prášky + telefonní hovory rodičům, z nichž někteří si pro své ratolesti dojeli do Petříkova.
I tak se pokračovalo v lyžování, ovšem středa byla zlomovým dnem pro poslední “Hrátky s čertem”. I ta děvčata, která se “placatila” na mírném svahu v Branné byla posléze odeslána na lanovku k “Lucii, postrachu ulice”, p. učitelce Vendule Pachové. která na dva dny nahradila Rosťu Drábka, který si jel plnit své povinnosti do školy. S dětmi se rozloučil ve velkém stylu, nerad odjížděl. Lyžovalo se, ošetřovalo se. Ale bohužel lidiček stále více stonalo...
Čtvrtek: nikoliv Václav, jenž napsal pohádky o Budulínkovi či o loupežníkovi v Řáholeckém lese, už sjíždělo zasněženou sjezdovku méně než “Dvanáct měsíčků”, tak bylo rozhodnuto, že ještě tentýž den se pojede směr Uničov. Tak se i stalo. V autobuse byla atmosféra ne příliš veselá. Trošku to nakopnul “Kozel” od Jaromíra Nohavici. Tu za humny objevil se Uničov. Rodiče už natěšení na svá dítka se vrhli k autobusu pro batohy, lyže, lyžáky a kufry, honem domů... Rychlostí tornáda bylo vše fuč... Tak snad příště.
Velké poděkování patří zdravotnici Marcele Mikulíkové, jež na svých bedrech nesla zátěž veškerých marodů a opatrovala je se vší důkladností. V prvních dnech lyžovala a pomáhala instruktorům, neboť úroveň lyžníků byla velmi rozličná a bylo potřeba je roztřídit podle “Klíče svatého Petra”. Její kolegyně Blanka Oždianová se starala o včasný spánek dětí, odpolední činnost trávila u dětí na sněhu. A pomáhalo to! Odhalila “Krakonošovo tajemství”. Bylo to super, neboť chemie i mezi všemi dospěláky fungovala. Zbylí dva členové štábu Zdeněk Rendla (řidič...) a L. Čížek neustále pracovali s lyžaři tak, aby se stále zlepšovali. Podařilo se.
Suprové podmínky na lyžování: “Pohádka Svatojánské noci”. Snídaně formou švédského stolu, koblížky, rohlíky, párek, šunka... Obědy i večeře v naprosté pohodě i když... Já borůvkové knedlíky nejím, řízek ano, smažený sýr též... a tak to šlo dále.
Leopold Čížek, vedoucí kurzu